MATKA JUGOVIĆŮ.

Jako mocný vítr Srbskem letí

zavolání vojska do zbraně:

Potřebuje Srbsko vašich dětí,

matky, dejte mu je oddaně!

Jako svatý vítr hlas ten vniká

do měst, dědin, paláců i chat –

každý v sobě cítí bojovníka,

kam vlast volá, všecky nese chvat.

Jak by vítr věků letěl od Kosova

v dnešní Srbsko z dálky staletí –

všecko v boj se chystá beze slova,

Markův duch vstal ze tmy zakletí...

Kráčí matka, synů pět jde před ní,

její sokoli to stateční;

v potu tváři pracují v den všední –

dnes je pro všecky den sváteční.

Sen má vyplnit se mnohých rodů,

přišel boje posledního den –

kdo by nešel v zápas za svobodu,

jména srbského jest nehoden....

Kráčí matka věkem nahrbená,

kolem ní jsou její sokoli –

vede matka syny, slabá žena,

chovala je, aby padli na poli...

– Jednoho si můžeš, matko stará,

by tě živil, doma zůstavit. –

– Ó, mně pro vše stejně srdce hárá,

stejný ke všem pod hrudí mou cit.

Všecky v bolesti jsem porodila,

všecky odkojila krví svou.

Jednoho však zbýt-li má mně síla,

ať je nejmladší mně oporou.

– Oj, matičko, jak mám zůstat v chatě,

když mám sílu, abych nesl zbraň;

budeme se všichni bíti za tě,

tebe, matko, Bůh nám doma chraň!

– Nuže, jděte všichni, děti moje,

kde car Lazar padl v sivou zem –

snad se vrátíte mi zase z boje,

Srb až nazván bude vítězem.

A když dva, tři, čtyři padnou v poli,

aspoň jeden snad se vrátí k nám –

a když také toho koule skolí,

už ten život nějak dokonám.

Budu slzou rosit chudou hrudu,

slzou zlaté zrno zalívat –

když nám Srbům slunce vzejde, budu

na vás, sokolové, vzpomínat...