MATKA NEZVĚSTNÉHO

List, odervaný větvím stromu,

list, jejž v noc větry odvály,

tak zmizel jsi, tři léta tomu,

tak odešel’s mi do dáli.

Tak zašel’s osudného dne,

tak zanechal’s mne v krutém hoři,

tak zmizel’s, jako na dně v moři

když zrnko písku zapadne...

Tři roky tebe marně hledám –

a neslyšíš mne; i sám Bůh

k mým slzám, bolům, steskům, bědám,

skryt v oblacích, je něm a hluch.

Tři léta tupě nad prací

tak sedávám, tři pusté roky –

mně zdává se: slyš, jeho kroky!

Můj hoch! – Ne, hoch se nevrací!

O druhých časem dojdou zprávy,

zvěst jakás o nich zaletí:

ten kdes v oblasti Omska tráví

svá mladá léta v zajetí,

však píše, že je živ a zdráv,

že vzpomínkami domů létá –

jen o něm, o něm po tři léta,

co odešel mi, není zpráv.

Jak smutně den se řadí ke dni

v úzkostech, co ten ubohý – –

Již do vsi vrátili se jedni,

ten bez ruky, ten bez nohy –

však přišli, šťastní, veselí,

že přec je domů vrátil osud!

Jen jeden, hoch můj, nejde posud,

a nikdo neví, přijde-li.

Ti druzí časem domů řádky

o sobě pošlou, jiní sem

již nikdy nevrátí se zpátky,

jich těla kryje cizí zem.

Ten u Valjeva kdesi pad’,

ten někde v sedmihradských krajích,

ten u Krasu, když táhli na jih,

a onen kdesi u Karpat.

Jen synek můj od chvíle, kdy mně

odešel z domu, zapad’ mi

jak v moře kámen... V první zimě

té vojny do hluboké tmy

se ztrácí jeho cesty sled.

Zřím v mlze drahou jeho hlavu

a to, jak rukou ku pozdravu

kraj vsi mně kynul naposled...

Vždy s láskou jen ses ke mně blížil,

měl’s mne, své knihy měl’s tak rád,

nikomu’s nikdy neublížil,

tak něžný byl’s a byl’s tak mlád,

tak dětinné jsi oči měl,

vždy dítě milé, hodné, skromné –

a že bys neměl slůvka pro mne?

a že bys na mne zapomněl?

Jen vědět, kam by za ním nesly

se vzpomínky mé, ve kterou

tu stranu světa? Mrtev kles’-li

či živ-li a mně některou

se chvíli vrátí? Navždy-li

ty věrné jeho oči zdřímly,

či je-li živ a doufat smím-li,

že objeví se za chvíli?

Snad cizí všem spí v cizí zemi,

snad nepohřben kdes tlí, ó, žel!

Slyš... kroky... ne, jen zdálo se mi,

že přichází... Ne, nepřišel!

A přece denně poznovu

mním slyšet jeho chůzi, šálí

mne klamný sen, že hoch můj z dáli

se vrací, vrací k domovu...

Tak dnes, tak zítra, předevčírem,

denně, teď již třetí rok,

co ztratil se v tom světě širém,

mně zdává se: to jeho krok,

toť on! – A v dálku mlhavou

den míjí za dnem, smutně, dlouze,

co dívávám se v marné touze

v to němé modro nad hlavou.

Oblaka bílá plují ztěžka,

neslyšně plynou do dáli – –

kdekoli v širém světě mešká,

ó, rcete mu, proč otálí,

proč ke mně, domů nechvátá?

Tmou hledím ve kraj, sněhem bílý –

jen vítr pláče, sténá, kvílí,

v noc mizí cesta zavátá...