Matka sedmibolestná.

Na naší Kalvárii, v charém kříže stínu,

hle matka Vlast – syn Národ v jejím klínu.

Do noci skleslo slunce, bouří hnáno,

do prázdna bouř své vyhučela amen,

syn, matka bez pohnutí, jeden kámen –

je ticho, mrtvo – vždyť je dokonáno!

Co matce slunce, co jí nové ráno!

zrak nemá citu, srdce nemá tluku,

mráz smrti ledem pokryl chvějnou ruku

a spálil myšlénky – je dokonáno!

Květ její duše, květ jejího těla,

syn krásný, libý jak vše jara vůně,

muž, jímž se země nebi rovnat chtěla,

bůh člověk, jehož dosud nepoznáno –

zlým lidstva duchem zdáven zas zde v lůně

své matky stlívá – již je dokonáno!

Sám kámen zřím, jak kameníte spolu,

má duše trne, ret můj sotva dýše,

třesoucí ruka k Vašim nohám píše:

„Vy všichni, kteříž božím světem jdete,

krok zastavte svůj a sem pohlédněte,

zda jesti bol, jenž tomu roven bolu!“