Matka udobřená.

Přišel syn k své matce; byla paní hrdá,

Přitom ale mysli ušlechtilé;

Byla dobrotivá, k neslušnostem tvrdá:

Panovala v rodu zvítězile.

Duch a líce byly čisté, jaré,

Jako mívávaly Češky staré.

Když kdo snuboval se s dcerou lepotvárnou,

Obdivoval ještě matku zdárnou.

Tato vece: „Čas jest, stav tvůj změnit,

Vynašla jsem tobě vnadné děcko:

Co jen srdce žádá, najdeš u ní všecko.“

Odvece syn: „Chci se ženit;

Našel jsem choť, skví se v libém jaru,

Též i ve vysokých ducha darů;

Jestiť ctnostná, milostná i tichá,

Vzývá nebe, střeže bázeň boží;

Láska převedla nás; ona vzdychá,

Důvěřuje v tebe, pleše nad obnoží;

Máti považ! kdybys mohla v tajnu koho

Zavražditi, získati tím mnoho:

Vím, žebys to předce neprovedla.

A tak kdybych já ji zapudil,

Máby mohútnost se sice zvedla,

Ale ji bych navždy ochudil,

Skoro zavraždil též; vroucně dané sliby

Nemají ach! u poctivých najít chyby.

Nechci ji tak na ten způsob zloupit,

Také bez tvé vůle v ten stav vstoupit.

Uděl dovolení!“ – Matka hlavou vrtí;

Toto její záměr v mysli drtí.

Přikročí v tom ušlechtilá druže,

Před matkou se na zem s vnukem kloní,

Ruku líbajíce slze roní.

Snad ten pohled srdce matky zmůže? –

Toto všecko s citem matky hýbá,

Pozdvihla ji, vnuka líbá,

Praví: „Zdá se, že jsi dobře volil.“

I on slzel; pláč ji také polil.