MATKA. (V.)

A přišel domů syn a byla zase shoda.

Však žena s pláčem šla a vinula se blíž:

„Buď ona, nebo já! Ty nevíš, jak mne bodá

vždy jenom výčitka a podezření tíž.“

Své ruce sepjala a oči měla rudé,

jen studem nad tou lží se nerděla jí líc.

A matka seděla a čekala, co bude,

jen k děcku hleděla, jež oddychalo, spíc.

On ženu miloval a – otrok její krásy –

snést pláče nemohl a plnil její sen.

Teď prudce vyskočil, neb byl to mžik, kdy hlásí

se vášeň o právo a propukává ven.

Děl rázně, pohněván: „Já, matko, ženě věřím,

to jinam jděte si, když chcete rušit klid,

sít svár, bít důvěru!“ A máchl rukou k dveřím.

A matka tedy šla – a syn ji nechal jít...