MATKA. (VI.)

Jen hvězdy viděly a pozdní města chodci,

jak dlouho ozářen teď býval oken řad,

a hudba vířivá se smála tichou nocí,

co řetěz kočárů se tísnil kolem vrat.

Dnes bál a hostina a skvělý picknick zítra,

ach, žití čarovné a lehké jako dým.

kdy hlavou, z podušek jak pozvedá se z jitra,

rej táhne posavad a rythmus hudby s ním!

A nad vše krásnější vždy hrdá domu paní

jak růže ohnivá, již vetkla v černý vlas,

když rosou skropena se zardí dobou ranní,

dech lásky šířila a zlatých šperků jas.

V tom sladkém polosnu, v němž každý den – květ zvadlý,

kdo matky vzpomněl si, že vyšla z těchto stěn?

Jen dítě hezounké, když v postýlku je kladli,

„A kde je babička?“ se ptalo den co den.