MATKA. (VII.)

„Jsme, ženo, žebráci!“ řek’, v tváři bolesť dravou,

„na dvéře bída zlá nám zaklepala dnes.“

A rukou zalomil nad zoufající hlavou,

pak zastřel dlaní tvář a čelem na stůl kles’.

V té síni, před chvíli kde valčík z Mendelssohna

zněl, vířil, laškoval, dech bídy tichem vál.

Ni slova neřekla, jak socha stála ona,

jen oknem dívala se kamsi v mlžnou dál.

„Ne, ještě nezoufám, mám pilnou ruku svoji

a ještě tebe mám, když vše je klam a lež,

pro lásku, život tvůj kdo pracovat se bojí?

My byli v štěstí sví, viď, budem’ v bolu též!“ –

Pak druhý našel den ten malý lístek bílý:

„Již dávno – odpusťte – jiného v lásce mám,

a trpět, strádati? já ale nemám síly,

vám lépe bude snad, když budete žít sám...“