MATKA. (VIII.)

Chor, zmítán na loži a v jizbě, v které stěny

tak zely prázdnotou, že duší smutek šel,

svou matku opustiv a ženou opuštěný,

on sténal v bolestech a horečně se chvěl.

V své hlavě cítil žár a v duši peklo celé,

na lásku myslil si, jak žije pouze v snách,

na krásu prodajnou, jež studu znak má v čele,

a na to prokletí, když přešla jeho práh.

A myslil na život a jak je štěstí vratko

a jak vše pokryjí ty hrobní kameny...

V tom někdo zaklepal a jizbou – „Matko, matko,

má matko – matko má!“ zněl výkřik šílený.

A s pláčem líbal ji a zas ji tiskl k sobě,

jí vrásky celoval a ruce, oči, vlas,

jak jejím na klíně když hrál si v dětství době –

a v jejím náručí jak dítě klidně shas’...