Matka z lidu.

Tam naproti Kokořínu

leží v rumech kostelík,

v jehož temně-pustém klínu

pohřben ležel pacholík.

Tenkrát, když pro pacholíka

kopali ten věčný byt,

stál tam v stínu kostelíka

tajný smutný svědek skryt.

Na bidélku dvě družičky

nesly malou truhličku,

jakoby dva andělíčky

k nebi nesli dušičku.

A ty dívčiny se smály,

byly kvítím zdobeny,

a když hrobík zasypaly

šli dál – květů zbaveny.

Čí jsi bylo, dobré dítě,

že tu žádný neplakal?

což ani nepohřeší tě

ten, co tobě život dal?

Což se divím! vždyť i ráj můj

taky byl pochován,

když jsem spatřil drahý kraj svůj,

jak byl k hanbě přikován.

Když ho láska, sláva kladly

s hrozným smíchem do lůže,

tu můj lid a klid můj svadly:

kdo jim z hrobu pomůže?!

A když vzkřísit není dáno,

proč tu nikdo nepláče?–

Světy hynou! – nevidáno –

hocha, lidu – tuláče!–

Nedovoláš se víc tÓnů

jednou shaslých minulých;

nevyžehná bol SiÓnů,

v hroby věčné sesulých.

Skryj se, tam se kdosi blíží,

ať tvé slze nevidí –

Aj, to žena; co tu tíží,

že utíká od lidí?–

Jako lvice, skoro letem

od chatek tam ubíhá,

když zanáší kořist dětem,

ledva stín jí dostíhá.

S pláčem volá děcka svého:

„Kde jsi, moje poupátko?

Vyrvali tě z klína mého;

ozvi se, mé kuřátko!–

Ty jsi zdřímlo jen, mé dítě

bledým strážcem zlíbané,

a ti zlí snad pohřbili tě,

z náruče mi vyrvané!–

Tu jsi, tu, můj pacholíčku,

nebudeš tu do noci;

zdrž jen chvílku svou dušičku,

já ti přišla pomoci.

Ta zem těžká ti být musí,

viď, mé zlaté děťátko?

a ta rakev, ta tě dusí –

viď, mé drobné robátko!

Ale již tě matka tvoje

v náručí své ohřeje;

probudí tě srdce moje,

a tvá duška okřeje.“

Jako žebrák, když odkryje

zlato, perle, poklady,

lačným strachem v zemi ryje,

mžikem shází hromady:

Tak tu žena dohrabala

mžikem se až k dítěti,

a když rakev vykopala,

ustala již kvíleti.

Strhla víko – v náruč skryla

mrtvé dítě milené;

chladné tělo dechem zhřila,

myla oči sklížené.

Aj, a ústa ulíbaná

počala se usmívat,

a ta očka zadychaná

počala se otvírat.

A když dítě matku zlatou,

jako v spánku spatřilo,

tu se jiskrou v duši zňatou

z tvrda spánku zbudilo.

Jaký ples to! – poutník ale

přitom hořce zaplakal;

rychlým krokem odtuď dále

v širé kraje utíkal...

Jeho národ osiřelý

proniká mu útrobu;

toho snad už nevyželí

žádná matka ze hrobu!