MATKA ZEMĚ.

Cti matku svou, laskavou, úsměvnou zemi,

nejmenší mezi dcerami všemi

všehomíra.

Před tisícem tisíců kosmických roků

vyrvána zákonem rotace, tíže a tlaku

z rozbitých, krvácejících slunečních boků,

jak nestvůrné děcko mrštěna v neznámou prázdnotu,

padala s výkřikem hrůzy a jásotu

vstříc novému životu,

podobna žhavému vlaku,

jenž pojednou s rachotem z kolejí vyjel,

podobna pohádkovému draku,

jenž zasažen bleskem se v plamenech svíjel.

Ale když hromem a rachotem ztupělá

k mocnému, velkému bohu o pomoc úpěla,

přikázal slunci, aby ji paprsky svými

jak zvonivými zlatými lassy

zachytil v šíleném letu

a určil jí na věčné časy

dalekou cestu i smrtelný návrat a pád.

A plameny nad ní jak nad hroznou Gehennou vlály

a do dálek plály,

jak za ženou utíkající hořící vlasy

a šat.

Plyny, jež se s ní za hřmění loučily

a v podobách ohnivých sloupů k oblakům stoupaly,

ve výškách chladných jak snoubenci na čistém loži

na rozkaz boží

se tajemným zákonem lásky sloučily,

dolů pak splývaly

v podobách vod.

A vody jí písně o slavném životě budoucím zpívaly,

něžně jak rosa ospalou včelku houpaly,

a oheň z ní jak písmena s tabule smývaly,

až zhasínal jejího nitra klokotný žár,

až nesmělá, zardělá do krve

vystoupla po prvé

z koupele ohnivých par.

Tu z chladných, neznámých dálí

úsměvné větry laskavě vály

a měkce ji obléval sluneční jas,

až konečně země

počala němě

v lůně svém zahřátém prvého života plod.

Ó veliké, nevyzpytatelné,

nerozřešitelné

tajemství prvého početí

před miliony století;

věčného návratu látky

z lůna do lůna matky

v zakletém kruhu;

vítězné, slavné přechody od druha k druhu

až po lidský rod.

Ó země, pramáti naše!

Ó slavná a velká!... Ó svatá a drahá!

Ó krásná a něžná, perlami jitřními osetá!

Ó smutná a němá, bohem prokletá!...