Matka.

Nečítaly stáří svoje

podle času, podle hodin,

počítaly stáří svoje

podle věků, podle rodin,

které tady dorůstaly,

přerůstaly, vymíraly.

Na smrtelném loži hyna

napomínal otec syna

a ten leckams vložil ruku,

věda, že co dneska spraví,

zítra bude dobré vnuku.

Nade trámy stříška sivá,

po níž četa ptáčat snivá

hopkovala lehce za dne.

V lepších dobách vypučela

na zetlelém leckde došku

útlá travka, kvete trošku,

ale brzy vedrem vadne.

Zamyšlen a zadumán

nedohledných stepí lán.

Stávaly tam chudé chatky,

venkovského lidu matky.

Nachýlená každá k boku

dumala tu mnoho roků.

A ta nouze, a ta bída,

a ta sešlost, a to stáří,

které člověk na nich vídá,

obíhaly jenom venku:

ale uvnitř ve přístěnku

rozkvétala v očích radost,

dorůstala v dětech mladost

a kde hostem není lenost,

usmívá se spokojenost.

Nestojí tam více chatky

venkovanky na hor svahu.

Jsou jen stopy po tom blahu,

po radosti, po úsměvu,

po mladosti, jaré síle:

komíny tam čnějí bílé,

zamyšlené v těžké dumy,

kolem leží černé rumy.

Přiletěla vlaštovice –

v truchlé písni, v žalném zpěvu

svoje mladé, svoje děti

pod chaloupky, římsou hledá.

Není jich tam. – Letí, sedá

na komín a na strom, na roh –

Nelze letět, nelze pěti,

nelze svěřit žaly zpěvu.

Nevychází stará žena,

nehází jí jako jindy

k nasycení chléb a tvaroh.

Chudák, kterak vyjít může,

když ji nyní Tatarové

do zajetí v ordu vlekou,

když jí chystaj’ tvrdé lůže,

staré ženě muky nové,

když jí z očí slzy tekou

trpké jako vody morské,

četné jako proudy horské.

Tatarové, Tataříni

přiletěli, zapálili

nejdřív chatku, potom vísku

a kdo jako mrtvol v písku

neleží a v nebi Bohu

nežaluje na tu rotu:

pozná zajetí a psotu,

soužení a z pekla muku.

Připoutali k noze nohu,

přivázali k ruce ruku

a kde krása, a kde vnada

zdobívala lepou děvu – –

odvrací se v trpkém hněvu

pravý anděl nevinnosti,

k srdci ruku chvějnou klada

v zármutku a zoufalosti.

Což ty, ženo, staré kosti,

vzpomínky a lásky naděj

nepohřbila jsi tam raděj,

kde pod křídlem smutné dumy

rozloženy chaty rumy.

Lépe by snad bylo v hrobě

odpočinout tiše sobě,

podřimovat s blahou chatkou.

Či snad bylas někdy matkou

a tvé děti v lepší časy

vyplatí tě jistě z ruky

kořistivé Tatar chasy?

Vrtí hlavou. Měla děti.

ale nemá, nemá více.

Zplodila je, zrodila je,

mlékem vlastním kojila je,

učila je písně pěti,

odkrývala víry taje,

ale rubáš nechystala,

nechystala rubáš pro ně.

Osedlala synu koně,

syn jí odjel s cárem v dáli

k řece Kalce, bílé vodě,

kde chán jako liška chodě

úskok choval, podvod snoval.

Tamo v boji těžkém, krutém,

kde druh podle druha stáli,

nekles’ jako travka, prutem

kterou hravě podetneme:

ale jako mladý javor

pod tisícem ran a rázů.

Mohylu mu nasypali

druzi jako bohatýru,

který hájil vlast a víru.

Jediné jen zbylo poupě

na trnitém žití kmínku

staré ženě v upomínku.

Malá Sáša, hezká dívka:

usmívavá jako slunce,

outloboká jako cívka

a s tvářemi planoucími

jako červeň na merunce.

Rozohněné vidí zraky

jako v mlze šedé hory,

jako v šeru tmavé bory

a nad nimi modré mraky,

a pod nimi malou chatku.

A v té chatě měla matku

starou asi jako tato.

Ó vzpomínek drahé zlato! –

Škoda, že tak s velkou těží

je možno dobýt z dolů

minulosti, v kterých leží.

Tuhle ženu někdy znala –

mluvily a žily spolu,

slyšela hlas tento kdysi,

viděla tak známé rysy – –

v radosti a bolném zmatku

poznávala vlastní matku. –

Druhý den již na útěku

byla matka s dcerou svojí.

Věru tomu, kdo se bojí

nevadí zlá tíha věku,

špatná cesta, v sypkém písku,

ani těžké břímě hladu.

Viděly již rodnou vísku,

modré hory za ní vzadu.

„Mně se zdá, že, matko, včera,“

hovořila teskně dcera,

„zapomněly jsme my cosi.“

Dumala a vzpomínala

a pak jako ze sna šepce:

„Matko, dítě na kolébce.“

Také dítě, cizí dítě...

Taká ztráta zabolí tě?

Dcera v tváři na smrt zbledla,

na práh vedle matky sedla.

Byla tichá noc jak hroby.

Spala matka spánek mdloby,

ale dcera s nepokojem

oka do dne nezamhouří;

vášeň lásky v ňadrech bouří

sněhem bolu, touhy znojem.

A když se dnem slunce kráčí,

hovořila k matce v pláči:

„Matičko má, s Bohem buďte.

Uvažte a sama suďte:

Jaký je to život, máti,

abych jenom vzpomínala,

kdo s mým děckem bude hráti,

kdo je krmit krmí sladkou,

kdo mu podá k pití vody,

koho nazve jednou matkou?

Je to život a zas není!

zoufalost jen v choré lebce

slavit bude divé hody.

Matko, dítě na kolébce – –

Doma v ordě Tatarové

dělí sobě lupy nové.

Jako ptáci, jako vlci

dělili tu kořist hojnou

mezi sebou Tatarové. –

„Hoj ty, babo, stará, sivá

dokud’s ještě trochu živá,

kolébati budeš dítě,

jediné to dítě moje.“

Kolébala, uspávala

malé dítě, cizí dítě.

Kolébala, vzpomínala

na své dítě, vlastní dítě:

je-li živo, zda mu někdo

podá číši vody čisté,

skývu chleba bez výčitky;

je-li mrtvo, zda mu někdo

rubáš ušil s bílou nití

– bez uzlíku proto, že je

plno uzlů lidské žití,

že je trudné, uzlovaté –

zda-li leží v zemi svaté,

zda na jeho hrobě zvedá

snítky strom, zda ptáče sedá

v jeho stinné ratolesti,

aby mohlo hovor vésti

s mrtvým dole, jemuž plynou

zvolna dnové pod tou hlinou

a jejž tísní černé hroudy.

Jako sněhy v bystřin proudy

tály její bol a tíseň

v divokou a smutnou píseň,

v které trpce žalovala

na tatarský lup a vpády –

v které trpce žalovala

tklivým slovem rodné mluvy.

Matka za jejími zády

poslouchá tu píseň bolu

a zpěv tklivý staré chůvy

probouzí v ní upomínky.

Zpět vyšší pudí touha zbožná.

Prchni, ještě bude možná.

Vyšla matka za svou dcerou,

zda ji potká při návratu?

Přišla na step. – Vidí supů

hejno, jak se spolu perou

na netlícím dosud trupu,

vydírá brat kořist bratu.

Co ten trup a menší vedle?

A co tihle ptáci draví? –

Stopy koňské v písku kolem

dosti jasně, zřejmě praví:

Manžel otec prchající

zabil matku a s ní dítě

nebožátko v loktech spící.