Matka

Pod vodou měl ji sedm let

a měla s ním dvě děti,

pak řekl Vodník: „Můžeš teď

zas domov uviděti.

Déle se však tam nesdržuj

než tři dni a tři noci,

sic zde tvé děti zardousím

a umrou bez pomoci.

Déle se mně tam nesdržuj,

to žádám ještě jednou,

sic vlny ze dna děti tvé

jak mrtvý leknín zvednou! –

Plynula noc a plynul den,

co zas je navrácena,

co s ní se těší družka zas

i matka skormoucená.

V noci ji matka uspává

přemnohou průpovědí

a ve dne s družkou zpívají

kde kterou píseň vědí.

Plynula noc a plyne den

a plyne noc již třetí:

„Již musím od vás, volají

mne moje drobné děti.

Musím již od vás, ku kapli

jdu zbavit vší se tíže,

o matko, dejte ruku svou

a požehnání kříže!“

Rychle se matce vytrhla

a dveřmi rychle kráčí:

„Kam, družko drahá, v spěchu tak,

že sotva dech ti stačí?

Ona však kolem okénka

dál dále rychle kráčí,

a matka za ní z komůrky:

„Nenech mne, dcero, v pláči!“

Sklesla před Panny obrazem:

„Mou matku starou chrani! –

a doma matka modlí se:

„Ach dceři cestu brani!“

Se zdi se Panna sklonila

zázračném u zjevení:

„Víc nepůjdeš již k muži zpět,

sic přijdeš o spasení.

Pro tebe více muže tam

ni dětí více není,

a půjdeš-li tam předce zpět

ty dojdeš zatracení!“

Oko se slzou zalívá

a srdce smutkem puká:

„Ach Panno, k dětem půjdu zas

přes všechna pekel muka!

Rci mně, o Panno, kdyby v tom

i věčná byla vina,

zda byla bys kdy mohla ty

snad opustiti syna?“