MATKA.

Když v těžké chvíli jsi mu život dala,

tys nedbala, co z něho jednou bude;

jen v duši přála jsi mu štěstí chudé,

jej v sladkém bezvědomí vřeles pobozkala.

Když vlna osudu ho v dáli hnala,

tvé za ním létly oči pláčem rudé,

a jeho obraz při tobě byl všude –

on láska, touha, pýcha tvá byl stálá:

Čím výše stoupal, tím ses více třásla

o svého synečka, zda k tobě se zas vrátí,

a naděje tvá pomaloučku hasla.

Až jako bleskem radost šlehla rázem,

jež srdce divým vírem prudce schvátí.

Tys ruce vztáhla – syn pad mrtev na zem.