MATKA.

Matičce mojí teď patnáct už roků

to srdce přestalo bušiti v boku.

Ach, duše rozmilá! po celé žití

nám dětem na cestu stlala jen kvítí.

Otci vždy říkala v sednici chudé:

„Jen až jim pomůžem‘, nám nějak bude!

Ať si dlaň okorá, čelo ať zšedlo,

kéž by jen ve světě dětem se vedlo!“

Děti se rozlétly – – doma jen zbyli

maminka vetchá už, tatínek bílý.

Potom jen čekali v psaníčkách zprávy,

co děti dělají a jsou-li zdrávy.

Když lístek přiletěl, četli jej tiše:

„Rád nás má – vzpomíná – srdečně píše.”

Teď naší mamince patnáct už roků

to srdce přestalo bušiti v boku.

Na našem hřbitově hned blízko dveří

rov leží, cloněný růžnými keři.

Mně mládí zmizelo jako ta duha,

starost jen zůstala šedá a tuhá.

V lopotě života, při práci denní

domů k nám zaletět kdy ani není.

Duše jen v myšlenkách denně se vznáší

na chvilku na hřbitov k mamince naší.

Ale má matičko, přijde ta doba,

kdy my se navždycky sejdeme oba.

Odplyne také mně ta řádka roků

a skráň má schýlí se k vašemu boku.

Jako když s vámi jsem tam u nás býval,

jako když na srdci vašem jsem sníval.

Aťsi pak hrudy mně do rakve duní –

jenom když u matky – ach, jen když u ní!