MATKA.

„Jsi celé mé žití a celý můj svět,

ty andílku můj zlatovlasý –

jen dívej se, dívej – pro jeden tvůj hled

co svět měl trampoty, co svět měl krásy –

– v tobě to štěstím naposled!“

V ten den se matka na dítě dívá,

a kolem se ve večer stmívá.

„Tvá růžná tvář, tvůj zlatý vlas –

cos chmurné mi tak, mé robě?“–

„„Má zlatá matičko!““ – „To tvůj je hlas,

ty měkké ručky, ty patří tobě,

ale ten jas ti v oku shas!“

V ten den se matka na dítě dívá

a kolem se stmívá a stmívá.

„Mé zlaté robátko – blíž jenom, blíž,

bez toho pohledu v líci tvou zhynu!–

co bylo, je pláč, co zbylo je tíž,

ale vždyť tebe chovám dnes v klínu; –

mé dítě! – což mne nevidíš?“

V ten den se matka na dítě dívá;

– to zrak jen slzou se stmívá.

„Kde že jsi mé dítě? já slyším tvůj hlas,

já slyším nožku tvou jemnou –

Můj bože! – to není už slza z řas! –

Kde žes mé dítě – co děje se se mnou?

Pro rány boží! – což den už shas?!“ –

A dítě běží a ručkama třepá

a objímá matku, a matka je slepá.