Matka.

Duše volná v nekonečnu

ode hvězdy k hvězdě vzlétá,

neví, že jdou dni a noci,

v nic že plynou zimy, léta...

Zapadlo, co za ní bylo,

zemské bolesti i vzněty,

před ní jenom v nekonečno

vykvétají věčné květy

Z hlubin tiše slunce planou,

kol nich tiše hvězdy krouží,

zpátky k nepatrné Zemi

duše nikdy nezatouží,

vzpomínka jí nezůstala,

ani sen jí nezbyl o ní,

nikdy, by ji shlédla dole,

nad bezdno se nenakloní.

A tu vzletěl povzdech tichý

do těch výšin zapomnění,

kde ni temna noci není,

kde ni záře jitra není,

v bezpaměti minulosti

kde se duším bloudí sladko –

přiletěl k té volné duši,

zavolal ji jménem: Matko!

„Ach, jaké to jméno sladké

ke mně z hloubi zaletělo!

Vzpomínám, ach vzpomínám si,

že mně ve sluch kdysi znělo,

když jsem ještě v lidském těle

trpěla svůj život krátký

na Zemi tam v hloubi dole...

Musím, musím, musím zpátky!“

A tu se své cesty věčné

ode hvězdy k hvězdě bílé,

jménem matky zavolána,

podléhajíc jeho síle –

snášela se duše v hloubi,

do bezedna dolů, dolů,

kde jak muška svatojanská

třpytila se Země bolů.

Vrátila se na Zem lidí,

mezi nimiž chodívala,

s kterou těžko loučila se

ve chvíli, když umírala,

ale na niž zapomněla,

na lidi i život celý,

jako na sny zapomníme,

jež se v noci kol nás chvěly.

Bílým stínem na hrob slétla,

pod nímž její tělo stlívá,

nad nímž v létě drobné ptáče,

v zimě vítr o ní zpívá.

Jako Iilji sněhobílou

vidí květ zde lidské krásy:

nade skrání zamyšlenou

temným vlasem vánek hrá si,

oči, plné čisté záře,

v slzách na hrob zahleděny,

ruce na hrudi jsou spjaty,

pod níž dmou se city ženy...

„To jsi ty, mé dítě drahé?

Ano, jsou to tytéž rysy,

s nimiž já jsem na té zemi

vycházela v život kdysi;

dávno stlely v prachu země –

ale tebou znova žijí,

dítě moje nejmilejší,

čisté bílou nad liliji!...

Kdo smí tvoje bílé čelo,

kdo smí tvoje ústa líbat?

Kdo směl zvony citů tvojich

v píseň lásky rozkolíbat?

Ach, co vše bych ptát se chtěla!

Ty však nezříš volnou duši;

duše tvoje v bílém těle

jenom blízkost moji tuší,

rty tvé šepcí jméno moje,

které zaletělo ke mně,

za nímž musila jsem dolů

navrátit se k tváři země,

abych shlédla tvůj květ bílý,

v čelo bych tě políbila,

za tvé štěstí na té zemi

bych se, dítě, pomodlila,

jež se k tobě přidružilo

v tiché lásky usmívání,

abych k čisté tvojí skráni

schýlila se v požehnání –

nežli zase vzhůru vzletím

v nekonečno zapomnění,

kde ni temna noci není,

kde ni záře jitra není.“

Schýlila se volná duše,

nad bílý květ lidské krásy,

k bělostnému čelu, nad nímž

temným vlasem vánek hrá si,

čisté čelo políbila,

za štěstí se pomodlila,

o němž ve snech liliových

duše toho květu snila,

které k ní se přidružilo

v tiché lásky usmívání,

ke skloněné čisté skráni

schýlila se v požehnání –

a zas nad Zemi se vznesla,

nad stesky a nad spěch denní

k mlžné cestě mléčné dráhy,

v nekonečno zapomnění...