MATKA.

Jaký to k návsi hluk a sběh?

Dráb, v hrsti dukáty, hlásí:

„Náš Martin vojenský je zběh,

to pány nelidsky kvasí.

Kdo z vás nám vydá ho chvatem,

zde dlaň mu posázím zlatem.“

Sto mužů náves obstoupí

a tambor na buben tluče:

„Než stanné právo nastoupí,

kdo skryl jej, vydej ho ruče!“

A voják patrony váží,

dům k domu obsadí stráží.

Sto jezdců ves kol ohradí

a trubač na troubu troubí:

„Kde skryt je, kdo jej vyzradí,

ves velké uchrání zhouby.“

Sto jezdců s třemenů skokem,

ves projdou pátravým krokem.

Vše marné; bubny udeří,

v tom setník rozkaz dal nový:

„Sem s jeho rodnou mateří,

ta ví, ta nám o něm poví! –

Tu vizte, ruce jak spíná –

rci nám: kdes ukryla syna!“

„Váš hněv mne stihne nevinnou,

což já vám ubohá zjevím!

Mne mučte touto hodinou,

já vím: že o synu nevím.

Však vědět, kde se vám schová,

pak teprv nepovím slova.

Nač ruce vázat provazy,

nač mne též ukrutně šlehat?

Což platí matce rozkazy –

když syn má ulicí běhat:

jej matka do srdce schová,

tam jest – dál nepovím slova!“

Nic naplat, troubí k odchodu,

jich bubny zavíří vztekem,

dnes vytáhli sem v nehodu,

teď v klení plýtvají vděkem.

Jen matka, trýzněná všemi,

dnes ráj zří po celé zemi.