Matka.

Tak vetchá byla. Všem se zdálo věru,

že brzo hlavu starou ve hrob schýlí,

však ona žila stále. Nové síly

jí skýtal pohled na syna a dceru.

On před sebou měl slední zkoušky bránu,

tu, za níž v ducha práci život leží,

a dcera její byla krásna, svěží

a z děcka právě rozkvétala v pannu.

Těch dětí nebýt, mír by dávno měla,

jejž kříž a cypřiš zamračená hlídá,

vždyť v jejím vlase jako v žule slída

vlas stříbrný juž leskne se a bělá.

I přávala si v trudu, nebezpečí,

by skončila se trnitá pouť dlouhá,

po míru věčném velká byla touha,

leč láska k dětem přece zas jen větší.

Již choroby ji v lože uvrhnuly,

již čekali, že každou chvíli zhasne,

však ona chtěla děti vidět šťastné

a žila dále silou svou a vůlí.

A teprv, když jí řekli po dni mnohém,

že zlatý řetěz synu na šíj kladou,

a zřela dceru, na hrud' muži mladou

jak hlavu chýlí: dětem dala „s Bohem!“.

Mně zdálo se, když zřel jsem, smrti práva

jak zastavuje, přírody řád láme,

že hledím ve tvář velké lásce samé,

jež vysmívá se smrti a ji překonává.