MATKA

Mé štěstí má tvou snědou tvář,

má milovaná,

i černý šat.

A na něm třpytí se tvůj dívčí křížek

jak souhvězdí

na sametových prsou noci.

Má víra

je jen jeho zlatý třpyt,

jenž uspával mne ve tvém náručí.

Mé štěstí

je jen modré prázdno po bolesti,

že odešlas tak mláda a jsi prach.

Má láska

běhá ještě v dětských střevíčkách

po boku stínu tvého.

Tvých dlouhých dívčích kroků cítím van,

jenž dřímal ve tvém klíně,

vonícím ovocem a květinami.

A slyším skřípající písek na pěšině

v rajských jablíčkách.

Mě štěstí

je jen letní zahrada

v jeseni srdce mého

a v ní velké, tiché, snědé děvče,

které tam roste do krásy.

Štěstí,

to jsi ty,

mladosti zlaté zamlklá zahradnice,

která mrtva jsi.