Matkám básníků.

Kmen silný v bájném lese poesie,

on, matky, z vašich srdcí vyrost’ mízy,

v něm vaší krve kypí oheň ryzí

a svatost mléka, již co dítě pije.

Snad mrtvy jste, snad šedinami kryje

se vaše drahá skráň jak stříbra přízí,

i nechať vaše jméno, pověst mizí,

když duše vaše dále v dětech žije!

A vše, co snilo mlčky srdce matky,

pak našlo mluvu kovovou a žhavou,

co svatý prach již mír má hrobu sladký.

Kdo poznal jinak lidskou moudrost pravou,

než jak zní z duší matek její zvěst:

že všecko zde jen láska, láska jest!