Ó, MATKO!

Kam oko dohlédne, kam duše zajde v snění,

tvé rozkládá se tělo rozkochané.

Slunce plane

a líbá vášnivě tvá ňadra divuplodná,

ty, sladká, svodná,

se lehce chvěješ ve svém opojení.

Vše ke žni dozrálo, tvá dlaň se rozevřela,

a s čela

pot člověk stírá, sbíraje na slunci dary tvoje.

A tehdy znovu skryté v hloubi zdroje

zas napájejí všechny drobné cévy,

jsou brázdy novým zrnům připraveny.

Na žhavém slunci dozrává plod révy,

a jasným jejím listím ověnčeny

podhorské stráně,

to tvoje, sladká, hrdé, smavé skráně.

A píseň zní, bez taktu, beze slova,

jen melodií muší strunka ocelová.

Pak v ráz se setmí, mrak svým mávl křídlem

nad rozjásanou, rozzpívanou zemí.

Dvou živlů stal se zřídlem

a oheň s vodou pory leje všemi.

Tvá hruď se chvěje, vše se chvěje, matko,

pták na větvi, lán klasů zralých, stromy v poli.

To není hrůzou, rozkoší je všemu sladko,

a vášeň zmítá tělem tvým i klasů stvoly.

V té rozkoši, se kterou mne teď obejímáš,

a vášní znavená a zpitá před mnou dřímáš,

teď chápu rozkoš matek zašlých časů,

když synu rozkvetlému milenkou se stala,

když rukou chvějící se hrávala si v jeho vlasu,

a na ňadrech, z nichž ssála ústka malá,

ret vášní žhavý stanul ve pocelu, –

a jak kdys život, rozkoš dala jeho tělu.

Ó matko, milenko, ty věčně mladá,

jež znovu pučíš, rozkvetlá když růže zvadá,

a poupě svoje podáváš, jak ňadro retům děcka –

jak život dalas kdys, tak mou teď vášeň tvoje všecka.