Ó matko má, když na tě zpomínám,

Ó matko má, když na tě zpomínám,

tak prudký bol mé srdce prorývá,

a divno mi, jak bych se dívala

na lebku, jež se mrazně usmívá. –

Kdy zpomínajíc na tě k večeru,

zrak bez důvěry v modro pozvedám,

ret šepce: což je navždy ztracena? –

už se s ní více nikdy neshledám? –

A žádná nezvučí mi odpověď

ni od jara, ni v tichu od zimy –

nu ovšem, věčnost k lidem něma je,

a tvoje víra, matko, schází mi.