MATKO!

Matko bído, volám tě úsměvem smutným,

volám tě bolestí živou, dopadnuv skrvaven na dlažbu pravd!

Podej mi chorý a suchý svůj prst,

bych nemusel marnými prosbami týrati Slunce

a Hvězdy, by na rty mi modré skanula

jediná hvězdička třpytná.

Matko, já vím, že mléko tvé ledové, že krev tvá je stará a slabá,

ale žízním, prahnu a mučím se dlouho, již dlouho!

Vím, že van jeseně bude mi mraziti kosti, vím,

a že zabloudím ve hrůzných tmách až k moři,

kde se mnou se utrhne břeh

a s hukotem uhodí do vln,

ale jež vzepnou se, stříknou až do Hvězd,

a to bude vítězství mé!