MATKY.

Jdou, v houfu stlačeném a nepořádném jdou,

ty s hlavou svěšenou, ty s hlavou vztyčenou,

jdou z měst a vesniček, ze samot prostřed polí

se srdcem ve hrudi, jež každým tepem bolí,

jdou oči strnulé, a žádná slova nedí

(ty oči zarudlé jen na mě, na mě hledí),

jdou sborem pomalým, co noha mine nohu,

jdou na mě žalovat, jdou na mě Pánu Bohu,

ty matky vojáků, jež komandoval jsem,

co padli ve válce pod mojím komandem.

Jak křečí ochromen jsem bez hnutí a něm,

chtěl bych, by pozřela mě rázem černá zem,

chtěl tlouc’ bych o kámen bolavou, horkou hlavou,

jen ne ty představy, představu za představou,

v nichž noci vstávají a odpoledne, rána,

kdy přišla patrula nezvána, nevolána

a něco přinesla do pláště sbaleného,

mně k nohoum složila vojáka ubitého

z těch hochů jednoho, jež komandoval jsem,

co padli ve válce pod mojím komandem.

Vím, matky, před vámi tisíckrát vinen jsem,

jsem líbat nehoden i vašich šatů lem,

já vaše syny ved’ jen tam a nikdy zpátky;

však čist jsem před Bohem, ať ten nás soudí, matky,

až v říši světelnou se vznesem nad oblohu,

při svoji vložíme do rukou Pánu Bohu,

a svědky ať jsou ti, jež komandoval jsem,

co padli ve válce pod mojím komandem.