Matouš Kramer.

U Breitenfeldu pušky dozněly

i děsná mluva děl a ztichla boje vřava.

Kraj krví zbrocen, dýmem setmělý, –

jím vojsko císařské se v divý útěk dává.

V ryk vítězný zní vůkol vzdech a ston,

leč hlasů bolestných kdo dbal by na bojišti?

Vpřed kyrysníkům velí Torstenson, –

nad těly raněných již palaše se blyští.

Voj císařský strach v útěk pobádá,

po lipských planinách se v zmatku žene k předu, –

jeť na útěku celá armáda

před jízdy palašem a halapartnou Švédů.

Pluk Veblův z pola na bojišti zbyl,

zpět prchá jeho díl, až v trysku šavle zvoní;

leč jaký zjev to k nim se přidružil?

Kněz v jejich zástupu na bílém jede koni.

Šat jeho tmavý s větrem zápolí,

v dlaň jednu řemení, kříž v druhou tiskne ruku.

Toť Matouš Kramer, řádu z Loyoly

ve válce kazatel a kaplan toho pluku.

Klid kláštera a život askety

za službu raněných před puškami a děly

kdys u Jičína změnil před lety

a hrůzy válečné za poklid svojí cely. –

Když jeli tryskem kolem kupy těl

a k předu ostruhou své hnali koně štvané,

své jméno Kramer volal uslyšel

a zvuky bolestné: „Ó zastav! zastav, pane!“

Hlas prosebný mu k sluchu doniká:

„Pro rány Ježíše, jejž držíš ve své dlani,

stůj, otče můj, slyš zpověď hříšníka,

jejž břímě zločinů tu tíží v umírání!“

Tak jímal bol a raněného vzlyk,

že Kramer v soucitu již svého koně staví;

hle, na zemi tu sténá plukovník,

proud krve zarudlý se s jeho řine hlavy.

O život vlastní kněz se neleká,

v zem’ krví zkypřenou již kleká jeho noha,

on ví, jak drahou duše člověka, –

vždyť pro ni na kříži krev tekla jeho Boha!

A plukovníka duše kající

vin těžké břemeno před kněze duši skládá,

k svým ústům tiskne jeho pravici

a slza vděčnosti se v matné oko vkrádá.

I knězi kane krůpěj na líce

při slovech posvátných, jež drtí pouta kletá, – –

v tom zazněly kol zvuky polnice –

a mžikem opodál tu Švédů jela četa.

Vzdech poslední zní na rtu vojína,

dech smrti zavanul nad tváří jeho bledou,

zrak zkalený se k nebi upíná – –

a Kramra Švédové zpět do ležení vedou.

Boj dokonán. – Na breitenfeldské pláni

plá slunce ranní svit ve chmurný listopad.

Sbor zajatých tam stojí beze zbraní

a hovor ztlumený zní smutně z jejich řad.

Kol čety Švédů, zbraně krví rudé

a řadou na koních se lesknou kyrysy, –

soud zajatých tam nyní konán bude,

na jehož výroku jich život závisí.

V zář sluneční se mihly epauletty, –

sem kníže Lauenburg teď jede po poli,

kde Matouš Kramer stojí v předu čety,

a k řadám zajatců hlas jeho hlaholí:

„Buď ortel znám a vůle mého pána,

jenž voje pokořil a pýchu císařských:

Všem zajatcům má býti milost dána, –

trest jeho zakusí jen smělý tento mnich.

Byv postižen nad satanovým dílem,

teď smrtí odpyká za svoje zločiny.

Říš satanova budiž jeho cílem

a ze všech císařských – on umři jediný!“ –

Stál mlčky kněz a v zraku jeho tkvělo

mu kouzlo posvátné, když k nebi oči zved’,

když kníže sám již mířil v jeho čelo,

a tichou modlitbou se zachvěl jeho ret.

Své tělo žehná kříži ještě třemi,

jen malý okamžik – a rána zahřměla, – –

kněz Matouš Kramer mrtev klesl k zemi –

a píseň vojínů kol zněla veselá...