MATOUŠ, XXVI, 38.

Svit měsíce jak stříbra pavučiny

pláň nebes pojí spící se zemí,

sad oliv v něj se zaplet’ větvemi –

a dole houstnou stíny, stíny, stíny...

Ty stíny mlčí, větev smutně kývá,

v zlé předtuše se chvěje sivý list,

a s černé výšky nebes velký, čist

se bílý měsíc mlčky dolů dívá...

V stín starých oliv, mezi drsné kmeny

kdos tiše vstoupil – byl to Svatý kdos,

šel v hrubé říze bílé, chudý, bos,

zář z něho linula v tmy černé stěny.

Šel jako sen, zem tlumila zvuk kroků,

vlas rusý spadal k šíji, ruce v kříž

na prsou složeny, zrak upjat výš

a nebe, nebe bylo v každém oku.

A čelo, bílé čelo v těžké tuše

se krví zperlilo, a na ústech

se zvlnil úzkostlivý, chvějný vzdech:

„Ó, smutná, k smrti smutná jest má duše!“ –

Až v prsou zmírá dech – – Ta slova drtí!

To v smrti předtuše tak zvolal – Bůh!...

„Kam tedy jdem’?“ můj zděšen bádá duch – –

Ó, smutná, smutnáť duše má až k smrti!....“