Mátuška Rossia.

Vlak letí širou, nekonečnou plání

a ticho, ticho nesmírné se klade na ni.

A země široká tu leží tiše,

zorána černá se a sytou vůní dýše

jak nevěsta, jež čeká rozechvělá,

až žhavý polibek se bleskem dotkne těla.

Je tolik důvěry v tom čekání a síly,

v to ticho nesmírné se všecky sliby slily.

Ta země zoraná tak klidně dětsky čeká,

až přijme setbu vzrytá brázda měkká.

Až přijde jaro s květy, léto žhavé

a země vydá plody vonné, zdravé.