Maurice Maeterlinck.

Tvá Musa, ta má smrti křídla šerá,

jde z krajů neznáma a nekonečna,

je věčnou bájí a je pravda věčná,

děs, hrůzu do tvého ti šeptá péra.

A duše tvá, tak žíznivá a vděčná,

v té nové hrůze nové světy vidí,

co nezří nikdo z denních, všedních lidí,

cos tajemného jako dráha mléčná.

Ty neurčité starých slepců tuchy,

jimž smrt i život v jiném mluví zvuku,

kdy trnou nervy v divném srdce tluku,

ty děti věštce, princezny a krále,

tys, k mody písním necitný a hluchý,

psal novou řečí jednotvárně v skále.