Maximinianovi zjevují se zabití křesťané.

Zda mozek spitý hříchův orgiemi

snem třeští závratným či luna lživá

tká z paprsků v noc světlou vidma živá?

Jak socha ztrnul César hrůzou němý.

Jde v tichu mrtvém duchů kročejemi

blíž mučenníků řada mlčelivá.

Běl roucha s postav nezlomených splývá,

však země nedotknou se čisté lemy.

Hruď rozhalují, ranami se rdící.

Ret nechvěje se bolných vzdechů hlesem,

zrak září klidně. – César zsinal v líci.

Jenž v hrůzách cirku zíval, náhle schvácen

jich klidem vítězným, v tiš vzúpěl děsem.

Pad' na mramor jak prudkým bleskem skácen.