MAXMILIÁN.

Po Mnichově zvonů zvuk se šíří,

v hradě zvučí trouby, bubny víří,

Maxmilián, hlava ligy, vstává,

černého si koně sedlat dává.

Koně černého jak jeho duše,

s vojskem přes hranice do Čech kluše

do Šumavy, od Prachatic k Písku,

na co padne, plení: hrad i vísku.

Prachatic půl vybil, Písek celý:

„Dál, jen dále k Bílé Hoře,“ velí.

Vyhrál bitvu, do Prahy se tlačí,

tvář se usmívá, leč duše mračí.

Hleďte naň – vzor vzácného to chlapa –

noha vázne, ruka skvosty lapá,

loupí, klade na patnáct set vozů,

jede z Prahy zbraně za lomozu.

Však než vyjel, přišli města páni:

„Pane kníže, slyš, měj smilování,

nakloň poraženým vlídné tváře,

přimluv za jatce se u císaře!“

„Přimluvím se!... Slyš, císaři pane –

šetři lid i stavy rozeštvané,

nevyslýchej, nevězni, jsouť reci,

řekni: ,Milost dám,’ a zabij přeci!

Jiným vnitř buď, jiným čin tvůj vnější,

vyber dost a vyber nejvzácnější,

nejmoudřejší též, a z jejich statků

dej mým officírům na památku.

Mír budeš mít, až je mistr zlechtá!“

A pan kníže divoce se chechtá:

z chechtu výkřik po Praze zní všady, –

Lichtenštejn už koná z jeho rady.

Na kůň vsedl, do Mnichova kluše,

na kůň černý jako jeho duše,

jenom hrozbou ještě mečem mává

Maxmilián, dobrodruhů hlava.