Maxu Švabinskému, když mne portretoval.

Děl’s vážné slovo, mistře, kreslíři,

když tahy moje vrhal’s na papír:

Duch bystrý pták v bod jeden zamíří,

ten chytí v ráz, v něm vejskne, zahýří

a ostatní vše – matný zjevů vír,

jen v minutě co bleskem zachyceno,

to platí ryto v budoucnosti věno.

Máš pravdu, já to dělám zrovna tak,

ty perem, slovem já, ký rozdíl v tom?

Tu inspirace slétne, Alborak

a tvoří v ráz, kam tento božský pták

svá křídla skloní v luh či pustý lom,

strom žití v květu stojí okamžitě,

a umělec před dílem svým jest dítě.

Tak děkujeme všecko vteřině,

vše črty péra, nelad zdánlivý,

jež v souzvuk lnou ku ducha hostině.

Má minuta vše svojím na klíně,

ji chytit, v souzvuk srovnat protivy,

je všeho taj – nechť ostatní jest šerem.

A takto dál jen budu živ tvým perem.