MAXŮV KRISTUS.

Tak zřel jsem jej, když první bible zvěsti

mi v sladké době dětství srdcem chvěly,

když večer děti báj si vyprávěly,

já jej zřel trna v srdci tajné štěstí.

A v mládí ráj, když krok mne počal vésti,

tak přede mnou šel ve své kráse celý,

on v jasný tvar sved’ ideál můj ztmělý,

vždy ruku svatou zdvih’, když přišlo scestí.

A tak mi dosud v života tmu září

k mým ranám krvavým a mukám patře:

Bůh s tichou dumou muže v svaté tváři.

Ten Kristus mým jest! Ať již nízké chátře

to slovo směšným – to mne plesem daří,

že mistru Gabrieli říc’ smím: „Bratře!“