Mě často tísní smutné tušení...

Mě často tísní smutné tušení,

že dolů v prach mě těžký život srazí,

jenž v poslední se výkřik promění,

až přes mé tělo půjdou moji vrazi.

Však směle dál jdu, ať se co chce stane,

jen v hluché noci sen můj zavzlyká,

když do prsou mi utajeně skane

jak modrá hvězda slza veliká.

Ať osud zadrhne svůj uzel jen,

já z krve, prachu ještě hlavu zvednu,

jak zatracenec k smrti odsouzen,

jenž korunu přec na cele má jednu.

A koruna ta, protože jsem žena,

má láska je s tvou láskou spoutaná,

byť poslzená, trním propletená,

mé duše štěstí a mé Hosanna.