MÉ ČECHY.

Vy,

jako hrst grošů rozhozené,

rybníky na našem jihu!

Vy, jež jste oranž, měď, stříbro, kobalt a ocel

v hře slunka i chmury!

Rybníčku Černoháji,

kam propastně se propadá smrků stín

a v tichu

jen čírka zašplíchne do hladiny!

Ty, Bezdreve,

hrdino letitý!

Vítr ti bílou čechrá bradu a opřádá o hráz!

Jdeš,

srna mýtinou kmitne,

kvoká bažant, trylkuje červenka,

a na kraji borku

modré svahy šumavských hvozdů tě zdraví.

Jdeš,

je ráno,

dubisko, dosud holé, tu civí, gorila lesů,

a jako z kotle, z hladiny stoupá pára.

Jdeš,

je večer,

to v dálce zažehli háj –

zdá se ti –

přimrazen stojíš;

a zatím není to než luna, ohromná, šišatá,

jako ohnivé vejce na obzor šplhající.

Jdi též

vesmi, jež k pláni se tisknou,

kol kováren uprostřed návsí,

kol hřbitůvků s železnými kříži,

jdi poli, kde pípá racek –

člověka potkáš, v mejšlatech, nesmělé, šámavé chůze,

člověka ostrých rysů, profilu jakoby z žuly,

člověka s měkkou, zpěvavou a tichou mluvou.

Je pravda,

že zcela blízko odtud,

po lukách, svazích, v oranici,

svatá noha Toho kráčela,

jenž, jako světlý strom, zahořel, navzdory celému světu?

Že někdy šly tudy roty,

pavézy, cepy, vozy, sudlice, lebky, krzna

a jako hromy, blesk husitských houfnic hřímal?

Vy,

pošmourná, teskná,

málomluvná údolí v Podkrkonošsku!

Vy, tíseň, soumrak a déšť,

když mlha z vás, jako nebožtík, vstává!

Ty, strmá stezko, kde za letní noci

dvé světlušek, dvé záhrobních očí, z rozsochatého kohátu hledí!

Tam v dálce

ramenaté, svalnaté hřbety

jsou cizími ztečeny rozhlednami.

Nad řekou cizí dýmají papírny, prádelny.

Bílá silnička s bílými mezníky

do cizí země spěchá,

a s hřebenu, od osamělé borovice,

zříš kotlinou, v poledním slunci,

cizí města jako krušce rudy se třpytit: miliony z nich vytékají.

Hmoždíře, houkající o posvíceních,

rvačky při muzikách, doprovody v měsíční rose,

pytláci, pašeři s plnozvukou horáčtinou,

širokou jako drvoštěpův rozmach,

rozpadlý mlýn, kde je schůzka k vodnímu pychu,

chlapci jdou na sklizeň, přes hory, na druhou stranu,

duní stav, nad lihovým kahanem sedí korálkář se svou ženou,

a večer,

z osvětlených samot,

zní duchařů píseň.

Vy,

roviny kolem široplecího Labe!

Nad nízkým břehem houstne topol a jilm,

krávy vyhnali na pastvu z vesnice s věží cibuličkou,

stromovím zastíněnou. Voní tráva, voda voní.

Šumící jezy, latě, aby lososi neproplouvali!

Pole, ježatá žitem, řepou kudrnatá!

Lesklí koně uhánějí v bryčce,

těžcí, rohatí voli bělají se na silnici,

cukrovary jsou připraveny,

a řádky brambor

táhnou střelci, honci a psi.

V městě,

za valy, jež tu zbyly po Němcích-kolonistech,

polykají se lidské zájmy, lidská sobectví

jako krvinky v těle.

Člověk střízlivý, tvrdohlavý, vzdorný,

demokratický,

který vždy sobě sám vládl a neznal panstva ni zámků,

v krámech, dílnách, pivovarech a v mlýnech

kuje svůj život.

Na večer, po denní práci,

z domu o mnoha pokojích

statkář vychází na zahradu;

shýbne se k hrušce, jež, těžká, se stromu spadla,

přivoní k růži.

Tak milo

pěšinou jít mezi obilím!

Boží slunko vyzlatilo klas, až ke tvé hlavě

šumí zrna.

A naproti tobě

velké slunce umírá

v krvi západů, nad něž nikde není krásnějších.

Posléze ty,

Praho,

máti naše,

ty horké srdce, tlukoucí za všechny a pro všechny,

vyvstavší a skleslá, planoucí a troudná,

ty,

kam, jako v terč, cílí

každý náš smích, každý náš sten!

Snadno líčko se jí k posměšku sevře,

a opět snadno

se vyšňoří, pentlemi ofáboří,

a šťastná jde v tanečním kroku.

Kéž tak zůstane

svěží a vonná,

vždy novou zmlazená krví,

roztoužená po nejvyšším,

hotová k žertvám,

kéž tak zůstane – pro minulost, jež bloudí jejími podloubími,

pro budoucnost, jež nad stem jejích věži se přede.

Vy, tajemné síly, vás čtvero,

vy jste mé Čechy,

čtverá brána, kterou se vchází

k národu vyvolenému,

čtvero tváří, ruměných čtverou vášnivou vůlí

vytrvat, žít a růst

na svém!