Mé dědictví položil’s...

Má slova nejlahodnější mi zemřela v bolestném mlčení,

mé pohledy nejvýmluvnější uhasly bez odpovědí:

když mrtvá slova mne probudí výčitkou ze snění,

mrtvé pohledy z bezesných nocí mi do duše hledí.

Úsměvy, jež v tvářích mi zkvetly, v cizích duších mi uvadly,

a které v cizích tvářích mi svadly, v duši mne rozkvetlé bolí.

Krůpěje, jež z naříznutých větví rozkoše na rty mi nepadly,

v snění na rtech mi roztály, jak sestydlé v krystaly solí.

Na cestách mých kroků ležely stíny z oblaků staletí,

na cestách mých zraků obrazy vzdušné, odražené z nekonečna;

na cestách mé touhy tmělo se mystických blankytů rozpjetí,

na cestách mé duše teskno a dvojsmyslné mlčení věčna.

Mé dědictví položil’s v krajinu snění a tušení,

mé růže jsi vytrhal a přesadil do jejich zázračných sadů;

jejich vůně mne omdlívá v extasích modlitby a umění,

a nádhera jejich barev hoří mi ze Západů.