Mé dílo.

Když do kola se všecko tříští

v té zoufalé o život hře,

mé dílo vstříc jde době příští

na osamělé, jedné kře;

já na ní stojím, já s ní pluji,

ať sporné větry, jak chtí, dují,

ať kol to praská, vře a mře.

Vím, o mne též proud otírá se,

tu nechuť, závist, všední dým,

ryk jizlivosti v hadím hlase,

poušť, kam jen oko pohroužím.

Jdu, vydrží kra rány tyto?

Mně námahy mé není líto,

já přec jen žil – víc netoužím!