Mé dítě, holčičko má, ptáčku malý,

Mé dítě, holčičko má, ptáčku malý,

jenž ze chmur vzbouzíš mne svým zatikáním

a zázrak radosti svým pousmáním

v mou duši vracíš, rozruch neustálý

v tiš samoty svým křikem výbojným

mi neseš – lékem pro mne opojným

je bytost tvá! Jak globus celý svět

ve hře svých ruček umíš otáčet,

když radostí se teplou rozjásáš.

Svůj život ode mne máš. Od tebe

svůj přijímám. A jest-li požádáš,

bych zcela zapomněla na sebe

a vrátila jej, nebo k ozdobě

ti dala jej, jak květ, jenž na hrobě

i nach i vůni svou si zachová –

jej vezmi, je-li barva nachová

ti ke štěstí. A nečiň pokání,

že matčino tím skončí poslání.