MÉ DOUPĚ MI ZARŮSTÁ PAVUČINAMI

Mé doupě mi zarůstá pavučinami,

pomalu chátráme spolu;

tož měli bychom se zapřísti

do samotářského bolu.

A naslouchat u oken rozbitých,

jak vítr si cestu k nám klestí,

naslouchat bez kleteb zbytečných,

bez marně zdvihaných pěstí.

A s tragikomickou grimassou

říci hluchému světu,

že zas jedné pravdy zneuznal

v jejím nejčistším květu...

Však nemám ještě resignace dost

a krve mám mnoho, ach, mnoho:

má číš chce být plna a meč můj chce plát,

ať již je cokoli z toho.

Své slovo, svou radost, své gesto, svůj vztek

zapříti hrdý jsem příliš.

Ty, jenž mou pokoru potají čekáš,

ty, jizlivý ďáble, se mýlíš.

Snad zemru k tvé potěše na věky spit,

až hladová stihne mě zima.

Či pojdu jak pes, jenž vztekl se žízní...

Však s mečem, na němž krev dýmá!