MÉ DRAHÉ E.....

Mé drahé, drahé dítě,

ty píšeš, smutno že ti

a že ten čas tak zdlouha,

tak tuze zdlouha letí.

A že jsem návrat slíbil,

až vlašťovky se vrátí

a že tu ještě nejsem

a ony už se tratí.

A večerem co večer

že hledíš v hvězdy klamné

a jedna s výš’ kdy letí,

že modlíváš se za mne.

Mé drahé, drahé dítě,

o vím, co snese žele,

kdo miluje tak věrně,

kdo miluje tak vřele.

Mé drahé, drahé dítě,

mně též to srdce ouží,

že se to naše dáli

tak v nekonečno dlouží.

A zapláču si také,

když na tě vzpomenu si,

však v srdci cos mi bouří

a dál to jíti musí.

Či pamatuješ na ten

se večer, drahé robě,

kdy děli jsme si, jenom

že nepatříme sobě?

Pod námi v tichu Praha

a hleděli jsme k hradu,

zda slyšela’s ten výkřik,

jak jeknul v nočním chladu?

A potrhaně hvězdy

se leskly v řeky toku

a ty’s mi tiskla ruku

a slzu měla’s v oku.

Ty’s tiskla k mé se tváři:

„Já již se upokojím,

buď, hochu, napřed jejich

a potom teprv mojím.“

Jsi dívkou písničkáře,

ten není jako jiní,

tomu myšlenky divné

přečasto čelo stíní.

Tomu myšlenky divné

přečasto letí hlavou

a nesou meteor jak

jej dáli ve mlhavou.

A letí, stále letí,

sám neví, kam se nese,

jen když to temno pod ním,

na chvilku rozbleskne se.

U tebe jen co hvězda

u hvězdy letem prodlí –

a v propast-li se skácí,

o modli zaň se, modli!