MÉ DRAHÉ MĚSTO...

Mé drahé město, Vise kamenná,

s tvou divnou krásou na vždy spojena

je duše má, jsi věčným jevištěm

života mého legend, pravd a snů.

I nepřítomna upoutána jsem

ke stupňům Výsosti tvé; tam kdys uhasnu

jak bludička tvých oken, tichých tajemství,

tam kdysi s tebou splynu, Vise kamenná,

mé drahé město, jak stínové tví –

neslyšitelná píseň plamenná!

Ó, moře čarovně skupených střech

s posvátným hájem nejkrásnějších věží,

s báněmi tyrkysově zelenými,

s branami zasněnými,

se zámkem, jenž se vznáší v oblacích a snech,

a s kathedralou, v níž králové mrtvi leží –

i zlaté koruny a žezla, poklady!

Bludiště uliček, jak zastavených

v pohybu vášnivém a zahrady

z tisíc a jedné noci, mythy uzavřených

paláců mlčelivých, staré portály

bez ozvěn z vnitra nádvoří, kde opuštěné

zakleté duše z dávna zůstaly.

Chrámy a rozpiaté jich křivky k rozletu a pádu,

růžice, římsy, sochy gigantův a svatých zamyšlené,

stojící nehnutě nad tichem hradů

a nad vlnami spěchající řeky!

Kostely, které vykouzlily dávné věky

s klenbami horkých linií a chladné rozvahy,

s nesmrtelnými legendami svítícími v nich,

s obrazy barev ponurých a mystických,

se světly svěc a varhan bouřemi – – –

A mnohý záhyb města opuštěný, předrahý

akkordern touhy zázračné, a vzrušen básněmi

v stil jedinečný vtělenými, dojímá jako s věčných váz

rostoucí květy věčných krás!

Pahorky, vrchy, stráně pohádkové,

hlubiny tajemné, v nich zlatých světel snové,

hřbitovy s vůní Orientu, náměstíčka tichá,

ztracené schody k cestám křížovým,

a víc než tisíc srdcí dolů tepe, dýchá

velikým, neskončeným rozjímáním svým.

A nade vším jak nad prchavým přeludem

vychází slunce ohromné jak pečeť krvavá

do bílých mlh a křišťálovým dnem

proplouvá, zlaté květy rozdává

zdem zasmušilým, skrytým zahradám.

Ó, jaké barev proměňování

a nálad křížení a jaké spoutání

zde Duše s Kamenem, ó hledím tam

k Hradčanům rozsvíceným, jak se rýsují

až divotvorné křivky palácův a stromů, klášterů

na nebi západním, jež do sfaer duchů putují,

když věže rozzpívají se, Vltava rozhovoří

pověsti o pramenech horských, o nesmírném moři,

s ní zvony Týna, Víta, Mikuláše

a jiné dál a dál v souladném úderu

stříbrných srdcí! Velká píseň naše

bolestná, rozbouřená, jásavá a zasněná

a umlkající – i její lkavá ozvěna...

A umíráčků dozpěv kane pospíchavý

a přitlumeně naříkavý

i do zázračných jarních nálad Prahy,

když v červáncích jsou sady mandloní,

v zelené mlze ostrovy

a v azurovém jasu ulic vyzývavý vzhled,

když vedle pavučiny broskví květ

a stromů bílá nádhera zeď šedou zacloní,

vzduch blankytný a vlahý

a jako zleštěn, skoro kovový,

zdůvěrněn včelami a ptáku, prosycen zahrad vůní,

podivným vábí steskem.

A v bílých, bílých nocí tůní

k hvězdám a luně město vstává jako zjevení

stříbrným a perleťovým leskem

jak ze sna dýchá, světla nebe přijímá,

veliké mimosvětské tušení –

a cosi jako somnambulní život duši má.

A je-li pod sněhem, jak báseň z mramoru

záhadně, jasně, mlčelivě tkví v modravém prostoru.

Obrysy jeho míň jsou v nocech kamenné,

víc přeludem, jenž zmizí s úsvitem,

u přece barevně jsou nesené

jak drahokamy, smalt a modrých dálek lem.

Ó, město půlnoční, jak světla poletují v něm,

když vítr jimi zmítá, tmavý letí mrak

a zastaví se, rozpne křídla jak přízračný drak

a zastaví se, jako příkrov věčný;

v hrobky se domy promění a věže v cypřiše

nad hradem Vítské nejvýše,

temnoty rostou v příliv nekonečný,

a hoří jenom lampy oranžové v nich.

A náhlý blesk jak safír očí město prokříží

a věž neb římsu, obrys přiblíží

prohlubně černé, varhan bouřících

ozve se hlas a bičů strašný smích...

Tmáň mizí jitrem šedým, zkaleným

nad městem opět kamenným.

A je-li jeseň, šarlatem a zlatem

zahýří den po stráních, v zahradách,

v čarovné krvi žlutých odstínů

v perleti mlh, v záchvatu zbožně svatém.

Tisícileté kameny a na nich krve nach,

stop nesmrtelných vidím žhnout,

minulých Duší mnohou Vidinu

se mísit, v hlučný, chvátající dnešní proud.

Co všecko před mým zrakem putuje,

co slávy marné a co žhavé, statečné,

mrak postav za postavou sleduje,

korouhví lesk, zápasy bezděčné,

neštěstí, hrůzy, trýzně prokleté

a ponížení staleté,

průvody, třeštění a poprav tragedie,

a nahoty, jichž nikdy nikdo nezakryje,

a město celé černým suknem potažené,

slzami krvavými pokropené,

s lešením, katafalkem chmurným, na němž velel kat,

a město umíráčků, korunování a barikád,

a svatých ostatkův a velkých tuch a pyšných odbojů,

a bílých Světců, pomsty, hranic plamenných,

snů, cílů shroucených,

a město mysterií neprůhledných závojů,

velikých bolestí a zadumání hlubokého,

velebný oltář Boha nezvěstného!

Legendo divotvorná, zlatem hvězdným vleptaná

do světa zázraků, na stupních Výsosti

tvé magické já zhasnu oddána

svým mystériím, bludička tvých oblastí

i duše moje plamenná,

mé drahé město, Vise kamenná!