Mé hlavě.

Tak rozpálená horečně

jsi, těžká moje hlavo –

tak se mi často, často zdá,

že v tobě není zdrávo.

Jak kdy v ni vráží žhavý hřeb,

tak bodá v mé to skráni,

náhle kdy krev se zastaví

ve bouřném kolotání.

Myšlenek divných míhá mi

tak zmatená se vřava,

bledě – ve světle mlhavém,

a ani jedna zdravá.

Jak děcko stíny chytám je

a nezadržím žádné –

bůh sám ví, zdaž to život můj

neb rozum v oběť padne! –