MÉ HOUSLE

Dávno jsem neměl housle v rukou...

Jaké to stíny na mé dveře tlukou?

Váš život zhas,

a přece u mne jste, váš pohled, vlas,

a slyším vás –

Hudba a zpěvy: v květu hruše!

Je milovala zbožná vaše duše

jak vánku van,

jímž klas i kvítku zvonek rozhoupán

a zulíbán.

Dávno jsem housle v rukou neměl,

hlas jejich plachý ještě neoněměl:

Váš život zhas,

však bědné ruce mé, jak kdysi vás,

je objímají zas.

Za ticha, jaké noc jen rodí,

vzpomínka z houslí po mém srdci chodí,

a já, tak sám,

tou mariánskou, nejmilejší vám,

vás objímám.