MÉ JARO

Mé jaro má vlásky jako len,

jak v paprsky spředené zlato,

a v očích má tichý andělský sen

a líčka jak raný růžový den

a volá mě: Tatíčku! Táto!

Co ptačí mi píseň, co mi květ,

ty zmlknou, ty zvadnou tak záhy!

Tu pohádku jara také jsem před’,

leč do květu padal mi sníh jen a led,

až v očích jsem plno měl vláhy.

Sny, naděje, v bílém svém rubáši

jen dále si spěte, ó, spěte,

již ani vzdech sen ať vám neplaší,

jen ty mi puč, zkvítej, ty nejdražší,

můj nejdražší, poslední květe!