Mé jaro.

Když jarem zazářilo první světlo hřejné,

jdu po cestách, jež opustil jsem v jeseni.

Zas květy zřím a ptáků slyším písně stejné

jak v jara všecka v téže stromů zeleni.

Ať hlednu kamkoli, táž radosť jako vždycky,

táž síla vzkříšení přírodou hárá.

I já, týž starý tulák – poslední tvor lidský,

a v srdci zůstala táž bolesť stará.

Ne, mýlím se, dnes o bolesť víc v srdci kvílí.

– Ten život kolem k vůli lásce zpívá jen,

a pro ní jaro je, by dalo nové síly. –

Má láska však, to daleký je sen.