MÉ JARO.

Sžehnutý bleskem štěp můj nedoufal na jaro více,

příznivý zavál tu van, ze sna se probudil kmen;

tisíce pupenců nalitých do zlata na něm tu raší,

udiven zázrakem tím sčítá je bojácně duch.

Pokoj! dýší stověké u cesty vrásčité habry,

pokoj! dí houština třtin, rybníka vroubící břeh.

Nechtěl jsem věřiti více, možno že pláti a kvésti,

toto když jaro své zřím, jaká as bude pak žeň?