Mé lásky nebe.

Mé lásky nebe hvězd má skvoucích pět,

na srdce mého vzešly azuru;

tak rudě září, každý hádá hned,

že brodily se v krve purpuru.

V mé zahrádce pět sladkých růží je,

mých myšlenek les vůní provály;

nach rudý všecky temně barví je

jak, Ježíši, tvůj šarlat schátralý.

Pět slavíků – v mé duši pěje chór,

z hnízd ran tvých, Kriste, ulétly;

já naslouchám jim v dumě bled a chor,

mé city v mramor časy uhnětly.

Pět životu, ó Bože, chtěl bych hned,

těch růží vůni ssát bych nemíjel;

v hvězd lesku zářit se a srdcí pět,

bych vzdechem slavíků je opíjel.