MÉ LOUKY.

Tu před mým zrakem do daleka

se vlní, prohýbá pláň měkká,

zelené moře rozčeřených trav.

Jsou květy v něm jak třpytné vlajky,

jak mého kroje pestré krajky

a celek Šalomounův háv.

Zde na šíj metelic a jilků

vztahuje ostřice svou pilku,

traviny tasí lesklé čepele.

Tam kopretina, panna smavá,

kloboučkem bílým v pozdrav mává

hlavičkám červeného jetele.

Opodál šalvěj širá v pase

svým těžkým šatem vychloubá se,

přihlouple domýšlivý krasavec.

Hned u ní bledě modrým zrakem

sní, touží za oblakem

tesklivě zadumaný chrastavec.

Uprostřed nad pomněnkou sivou

potřásá šťovík rudou hřivou,

ryšavý barbar, bojovník,

co orsej oděn do hedvábí,

jak vilný klín se vlní, vábí,

rozkoše jedovaté milovník.

Však ze všech trav květ kozí brady

se nejvíc stkví jak hvězdné řády,

jež na prsa luk spadly s oblohy.

Toť měsíce jsou ranní země,

dukáty stkvoucí, které jemně

radostným chodcům zvoní u nohy.

Toť ozdoba, již věčná žena,

zem zdravá, plodná, roztoužená

si pro ženicha vetkla do vlasů – –

Jak bílý smích je drobná rosa.

A řeka – třpytná, křivá kosa –

již do trav hodil sekáč v úžasu.

Spod nebe, jež se mocně klene,

jak z číše vzhůru vymrštěné

ručejem perlí píseň skřivánčí.

A nad květy, jež prudce voní,

hmyz, vážka, motýli se honí,

vlaštovky osmičky své zatančí.

Tu před mým městem u Moravy

jak roucho stkvělé, prapor smavý

se vlní, vlají luka daleká.

Toť širý koberec je pestrý,

kde vedle květiny, své sestry,

má duše ku modlitbám pokleká.