Mé matce.

Ba bylo třeba dlouhé řady let

a toho bolestného rozloučení,

než v srdci mém se plnou silou zved

cit pro tě, matko má, a pochopení.

A celý život tvůj pak viděl jsem

s tou bez konce a na smrt tvrdou dřinou,

dny plné slzí i ty s úsměvem

a noci, v nichž jsi nad mou lkala vinou.

Teď teprv, drahá, zlatá matko má,

tvou duši chápu lidsky velkou, prostou

i tichý svit, jejž oko tvoje má –

a v duši mojí něžné květy rostou.

Já s láskou chovám je, až přijde čas,

kdy ovinu tvé svrasklé ruce jimi,

je s pokorou v tvůj šedý vložím vlas. –

Ó, prosím, matičko, je potom vlídně přijmi!