MĚ MLÁDÍ.

Tou láskou zoufalou tě miluji, mé mládí,

jež ví, že jednou navždy ztratí tě,

jak memento zří čas, jenž stále k cíli pádí,

a západ krvavý již v úsvitě,

a v chvílích zápalu dech hrobový ji chladí.

Jak pokorná jsi milenka, jež vše mi dala

a ničeho si nežádala zpět,

mé hořké slzy úsměvem svým omývala

a probouzela sladkých snů mých vznět,

mé srdce ztrpklé něžně do svých rukou brala.

Však vím, že věčně nemůžem tak spolu žíti,

že přijde chvíle, jež nás rozdělí,

a chvíle ta se musí jednou přiblížiti,

by úsměv vzala mi a veselí,

Ó mládí mé, my musíme se rozloučiti!

Jsi květem, jemuž souzeno je opadati,

to hlásá vůně tvá a něžný sklon,

a já mám viděti tě zvolna umírati,

mám v slzách zřít a opěvat tvůj skon,

ač vím, že nepřestanu tě již milovati.

A s tichou pietou tě pochovám, mé mládí,

však rysy tvé si v duši vyryji,

tak trvale, že nikdy jich nic nevyhladí,

že přes vše budou žít, co pomíjí,

tak vřele, zoufale tě miluji, mé mládí.