MĚ MLÁDÍ NEUMŘELO...

Mé mládí neumřelo,

ono jen spí

a při vzpomínce každé

se zase probudí.

Slyším, jak z dálky volá,

nachem se rdí

a růžencem dnů šťastných

mou hořkost zapudí.

Co času přeletělo,

však duše má

se stále na svět dívá

dětskýma očima.

Dny prošly, ale jejich stopy

v ní zůstaly

a jaro dál v ní zpívá

ptačími chorály.

Zas náhle rozevřelo

svůj plný klín

a květy všude rozházelo

štědře i do ssutin.

Tou starou, známou cestou,

kde vyjety

jsou koleje mých dnů a roků,

jdu zase jako před lety...

Tam u každé mé světlé chvíle

vzpomínka bdí

a kouzlem, které nevyprchá,

ji znovu obrodí.

Plameny všechny neuhasly,

vidím je plát,

jak plály, když jsem ještě mohla

se u nich ohřívat.

Mé hoře zvolna mizí

a jiným stává se můj svět,

čím víc se do minula vracím,

čím víc se dívám zpět.

Mé mládí neumřelo,

ono jen spí

a při vzpomínce každé

se zase probudí.